titulek   titulek   titulek
   
 
Jméno: Heslo:
menu
 
 
English
S.E.B.U.
 
 
Další
 
 
Portál
 
Návštěvnost
 
Nyní on-line: 1,
přihlášeno: 0.
Partneři
 
Město Kladno
   
Pražské služby, a.s.
   
PALABA
   
GA.M.E.S.NET
   
 
Webmaster
 
   
   
Kuše

Základní popis
Kuše byla první ruční střelnou zbraní ve smyslu jaký známe dnes a umožňovala netrénovanému vojákovi zranit či zabít nepřítele na velkou vzdálenost. Jednotky střelců z kuše (tzv. kušiníci) byly často rekrutovány z nevojáků a tudíž byly levné i přes vyšší cenu zbraně. Narozdíl od lukostřelců, kteří byli vysoce trénovaní a tedy velmi nákladní. Mnoho lučištníků bylo cvičeno od útlého mládí, aby dosáhli patřičných střeleckých schopností. Přesto kušiníci nebyli ve středověkých armádách žádnými outsidery.
Z kuše může střílet v podstatě kdokoliv, jelikož vyjma natažení tětivy nevyžaduje střelba žádné síly a umožňuje střelci připravit se na vhodný okamžik s nataženou zbraní a využít snáze momentu překvapení. Nevýhodou je delší doba znovunabití zbraně, které proti luku trvá 2 krát až 3 krát déle.
Kuše má proti luku další nevýhodu, která pramení z délky lučiště. Lučiště kuše je mnohem kratší než u luku, a ačkoliv je síla při natažení kuše několikanásobně vyšší nestačí se energie při uvolnění tětivy celá přenést na šipku a tato nedosáhne své maximální možné rychlosti. V roce 1990 publikoval W.F. Paterson pokus provedený Stephenem V. Grancsay, který porovnával rychlost šípu u anglického dlouhého luku a kuše napínané pomocným mechanismem. Došel k zajímavým výsledkům (viz tab.)

Zbraň

Napínací síla

Hmotnost střely

Rychlost střely na výstupu z zbraně
Dlouhý luk

68 lb

2,5 oz (70,87 g) 133,7 fps (40,75 m/s)
Kuše

740 lb

1,25 oz (35,44 g) 138,7 fps (42,28 m/s)

 

Ačkoliv kuše disponuje více než desetkrát vyšší napínací silou, je rozdíl v rychlosti střely u jednotlivých zbraněmi zanedbatelný. Tento problém by mohl být vyřešen delším lučištěm, nebo delší společnou drahou tětivy a šipky. Důsledkem ovšem bude nárůst hmotnosti a rozměrů zbraně. Přesto je právě vysoká napínací síla kuše její výhodou. Protože při vyšší hmotnosti střely je pokles její rychlosti oproti luku minimální (dáno nevyužitou energií nátahu) a tedy kinetická energie střely je vysoká, vyšší než u luku. To je hlavní výhodou kuše, jelikož kinetická energie střely při dopadu na cíl je jedním ze základních předpokladů dobrého proniknutí ( vedle tvaru hrotu, úhlu dopadu apod.).

Trochu z historie
O kuších pocházejí první zprávy z Číny z období kolem 3. stolení př. n.l. (dynastie Han), tedy není ryze evropskou zbraní a pravděpodobně jako střelný prach byla i ona do Evropy dovezena.
kuse1.jpg (5792 bytes)Ryze evropskými předky kuše jsou řecké válečné stroje určené k vrhání kamenů a velkých šípů. Například euthytonon (katapult), který byl umísťován zejména na lodě. Dalším, kuši tvarem bližším předkem je řecký gastraphetes, stroj připomínající "obří kuši na podstavci", který byl obsluhován jedním až dvěma vojáky a dokázal střílet šípy do vzdálenosti 300 - 400 m, ovšem s nízkou přesností.
První zmínky o kuši v evropských zemích spadají do 10. století, k většímu rozšíření došlo až v 11. století (obr1). Tehdy na řadu století ovládla spolu s lukem evropská bojiště až do doby, než byla definitivně na přelomu 15. a 16. století vytlačena palnými zbraněmi. Zajímavý je časový rozdíl mezi objevením kuše v Číně a výraznějším rozšířením v západoevropských zemích. Předpokládá se, že kuše pro složitou konstrukci byla několikráte "zapomenuta a znovu objevena". Ačkoliv vznikla jako vylepšení luku, nikdy jej nenahradila a proto lze ve středověkých armádách nalézt současně jednotky lučištníků i kušiníků.
Zajímavým mezníkem v historii je zákaz použití kuše proti křesťanům. V roce 1139 byla na lateránském koncilu kuše shledána natolik hrozivou zbraní, že kdokoliv by zákaz porušil, byl by exkomunikován ( tedy vyloučen z křesťanské obce a neměl by žádná práva, kdokoliv by jej mohl beztrestně okrást, zabít apod.). Ovšem tento zákaz byl již ke konci 12. století běžně porušován. O to horší byla situace kušiníků zajatých v bitvě, s kterými bylo nakládáno jako s kriminálníky. Například při panském povstání (Anglie 1256-1267) proti králi Jindřichu III. tento prohlásil, když se mu jeden z baronů vzdával, že udělí milost všem jeho mužům ve zbrani mimo kušiníků, které pověsí, protože zabili mnoho rytířů!

Stručné významné události vývoje a použití kuše:

341 př.n.l. Nejstarší hodnověrná zmínka o použití kuše v bitvě u Ma-Ling v Číně
228 př.n.l. Nejstarší nález, část bronzového spouštěcího mechanismu nalezený v jeskyni Yu Wang v Číně
0-100 n.l. Héron Alexandrijský popisuje řecký gastraphetes
300-700 římské kresby a rytiny předchůdců kuše
385 Flavius Vegetius Renatus se zmiňuje v díle DE RE MILITARIA o římských válečných vrhacích strojích
1066 Kuše se dostala s Normany do Anglie
1096 byzantská princezna Anna Komnenská popisuje normanskou kuši ve svém díle o první křížové výpravě
1100-1200 objevují se první "kompozitní" lučiště
1139 druhý církevní koncil v Lateránu odsoudil kuši jako nekřesťanskou zbraň a zakázal její používání proti křesťanům
1192 při třetí křížové výpravě o zpětné získání Jeruzaléma v bitvě u Jaffy (Juppy) bylo vítězství křižáků dosaženo s pomocí jednotek kušiníků
1314 Nejstarší hodnověrná zmínka o ocelovém lučišti
1346 v bitvě u Crecy (tzv. stoletá válka) byli francouzští kušiníci zdecimováni počtem slabšími anglickými lučištníky
1373 Nejstarší vyobrazení napínacího heveru
1419-1436 husitské jednotky používají kuši a jiné střelné a palné zbraně
1503 První z mnoha anglických zákonů zakazujících vlastnictví a používání kuší
1550-1600 Kuše je postupně nahrazována palnými zbraněmi
1860 Fotografický důkaz, že čínská armáda používá kuši ve své výzbroji
1939-45 australské speciální jednotky používají kuši v pacifické oblasti
1954-1975 americké speciální jednotky používají kuši ve vietnamské válce

Popis konstrukce kuše

kuse2.jpg (7754 bytes) 1 - socha
2 - lučiště
3 - tětiva
4 - ořech
5 - spouštěcí páka
6 - třmen pro přišlápnutí kuše k zemi
7 - šipka

Kuše je konstrukcí složitější než klasický dlouhý luk. Jednotlivé prvky kuše jsou popsány na obr.2. Základním dílem kuše je socha, která slouží k držení kuše, vedení šipky při výstřelu a samozřejmě upevnění lučiště a spouštěcího mechanismu. Socha je jakýmsi předchůdcem pažby pušky, bývala nejčastěji dřevěná zhotovená z jednoho kusu pevného a pokud možno lehkého dřeva. Socha není mechanicky namáhána při výstřelu, ale je nutná její tvarová stálost pro přesnou střelbu. Na vrchním líci sochy je žlábek pro uložení a vedení šipky při výstřelu, což umožňuje velkou přesnost zásahu.
Nejdůležitějším dílem kuše je lučiště. Lučiště je upevněno ve svém geometrickém středu, kolmo na sochu, většinou konopnými provazci provlečenými otvorem v soše. Protože je lučiště nejvíce namáhaným dílem a udává základní vlastnosti zbraně, prošel jeho vývoj v historii kuše největšími změnami. Zprvu bylo lučiště pouze dřevěné, používalo se pružné a pevné dřevo, např. tis. Později bylo vyráběno vrstvené, skládáním plátků dřeva různých druhů, šlo o první kompozitní materiály lučiště. Častou kombinací materiálů byli konopné provazce při vnějším taženém povrchu a rohovinové destičky při vnitřním tlačeném povrchu. Přibližně od 15. století n. l. byla lučiště kuší vyráběna z oceli. Ovšem ocel nebyla taková, jakou si dnes představujeme, obsahovala mnoho nežádoucích příměsí a její pevnost a odolnost opakovanému namáhání byla nízká. Proto tato lučiště často praskala.

kuse3.gif (7006 bytes)

Spouštěcí mechanismus u většiny evropských kuší byl pákový s tzv. ořechem pro zajištění tětivy před výstřelem. Tento mechanismus (viz.obr.) je velmi jednoduchý a funkční, bez výrazných nároků na údržbu, přesnost výroby a kvalitu materiálů. Proto se také pravděpodobně nejvíce rozšířil. Princip spočíval v uložení ořechu na čep. Spouštěcí páka uložená též na čepu pracovala jako pojistka a při zmáčknutí umožnila ořechu pootočení a uvolnění tětivy. Materiálem bývala většinou ocel či bronz.
Třmen sloužil pro přišlápnutí kuše k zemi pro snazší natažení tětivy. Obvykle byl tvořen okem z kůže nebo páskem kovu.
Některé kuše vzhledem k vysoké napínací síle nebylo možné natáhnout pouhou silou prstů. Proto se používal pomocný napínací mechanizmus (hever -obr.4). Jednalo se o běžný hřebenový převod poháněný klikou. Ovšem hever je složité zařízení navíc bránící míření a proto se používal zejména u hradních kuší, kdy střelec mohl ve stoje kuši natáhnout, bezpečně ukryt za hradbou.

Posledním dílem kuše je tětiva, která přenáší sílu lučiště na šipku. Tětiva bývala zhotovena nejčastěji z konopných vláken napuštěných včelím voskem, nebo ze spletených zvířecích šlach. Celá tětiva byla omotávána vrstvou chránící vnitřní vlákna a bránící rozmotání. Aby tětiva neztrácela svoje vlastnosti vyžadovala častou kontrolu a údržbu.
Střelivem z kuše byly šipky, které byly kratší než šípy luků, většího průměru a vyšší hmotnosti. Základem bylo přímé dřevěné tělo. Hrot šipky býval nejčastěji ocelový kovaný nebo odlévaný a v různém provedení podle účelu (lovecké, válečné proti těžce pancéřovaným jezdcům, apod.). Na opačném konci jsou kormidélka, tzv. brčka nebo letky, zhotovená z ptačích letek jako u šípů nebo z pevné kůže.

Zajímavost
Zmíněnou nevýhodou kuše je její dlouhá doba natažení. V Číně byla nalezena zmínka o kuši z roku 210 př.n.l., vybavené zásobníkem umístěným nad drážkou šipky. Princip spočíval v napínací páce, na které byl umístěn zásobník a při plném natažení páky s tětivou položil šipku do drážky. Takto bylo možné střílet až do vyprázdnění zásobníku. Tak složitá kuše nebyla pravděpodobně ani přesná ani příliš silná, ale umožňovala rychlou střelbu.

Střelba z kuše
Jak již bylo dříve uvedeno obsluha kuše není složitá a zvládne ji kdokoliv. Ovšem má-li být střelba z kuše účinná je třeba dodržovat některé zásady.
V první řadě je důležitý postoj střelce. Střelec má stát vzpřímeně, bokem k terči, chodidla mírně rozkročená. Důležitá je jistota střelce v postoji.
Existují v zásadě tři způsoby držení a míření kuší. V všech případech je kuše podporována jednou rukou v těžišti, nejčastěji pod ořechem a druhá ovládá pouze spouštěcí páku. Kuše není v rukou držena křečovitě, ale jemně podpírána obdobně jako puška. Míří se jedním okem, podle zvyku případně pocitu střelce, které oko má majoritní. Podle této volby podpírá kuši opačná ruka a táž ruka spouští páku.
Při prvním způsobu je kuše mírně pod úrovní očí, držena střelcem před obličejem. Střelec míří přes tělo a hrot šipky mírně pod střed terče. Tento způsob je nejpřesnější, ale také nejnáročnější na udržení kuše v klidu.
Další způsob je obdobný, ale kuše je mírně níže a jemně opřena pod lícní kostí (samozřejmě pod mířícím okem). Míří se přes hrot šipky pod střed terče.

Posledním způsobem je "střelba od boku", kdy je zadní část sochy kuše opřena na straně mířícího oka pod žebry střelce. V tomto případě je míření složité a záleží na tom, jak střelec svou zbraň zná.
Poslední dva případy držení kuše jsou vhodné spíše pro zbraně s delší sochou. V žádném případě se ovšem kuše neopírá o rameno.
Ve všech případech je zmíněno míření kuší pod střed terče. Nelze přesně specifikovat vzdálenost záměrného bodu od středu terče, neboť se mění podle vzdálenosti střelce od terče. Právě tento aspekt střelby z kuše je tím rozhodujícím pro přesnost zásahu, protože na střelce je kladen požadavek rychlého odhadu vzdálenosti cíle a podle toho zamíření.
Důležitou podmínkou je také chování konkrétní kuše. Stejně jako u jiných zbraní má každá kuše jiné vlastnosti, zejména trajektorii letu šipky, která je závislá na napínací síle kuše, hmotnosti šipky, tvaru sochy, přesnosti uchycení lučiště apod.

S.E.B.U.
kuse4.jpg (11686 bytes)V našem spolku střílíme kušemi, které jsou odvozeny od středověkých evropských kuší. Na výrobu kuše jsou použity převážně stejné materiály a stejné postupy, ovšem prováděné současnými nástroji.
Nejvýraznějším rozdílem je použití laminátu na lučiště. Důvodem je zejména snadná výroba a vyšší bezpečnost při střelbě. Laminátová lučiště mají vyšší odolnost opakovanému namáhání a četnost prasknutí je daleko nižší než u dřevěných nebo ocelových. Napínací síla kuše je různá podle vrstev plátů laminátu, ale obvykle nepřesahuje 70 lb. Protože střelba probíhá na terče ve vzdálenosti 20 až 30 metrů, je napínací síla dostatečná. Kuši s napínací silou 70 lb je také ještě možno natáhnout prsty, bez pomoci heveru.
Tětiva našich kuší je nejčastěji z vláken používaných na tětivy sportovních luků a kuší, tedy z materiálu pro tento účel svými mechanickými vlastnostmi nejvhodnější.
Dalším rozdílem jsou používané šipky. Hrot šipek je soustružený z ocelové kulatiny průměru 10-12 mm, nalepený na dřevěné tělo opatřené běžně dostupnými plastovými brčky.
Finanční náročnost tohoto sportovního nářadí je velmi nízká, kuši s šipkami lze přes náš spolek získat za obnos okolo 2500 Kč. Důležitou výhodou je, že není kuši potřeba měnit, dosáhnete-li vyšší úrovně. Co je potřeba měnit a rozvíjet jsou hlavně vlastní střelecké dovednosti.

Hlavní zdroje:
· Southamton University Archery Club web pages http://www.soton.ac.uk/~archclub/
· Brian Jones - The Beckoning web pages - an eccentric little dirt road somewhere away from the bustle of the Information Superhighway http://www.thebeckoning.com/

Daniel Adamovský